1) CO TO JE KOMUNITA

Výtah z knihy „V jiném rytmu“ od M. Scotta Pecka

KOMUNITA

Pokud máme toto slovo používat smysluplně, musíme je ohraničit na skupinu jednotlivců, kteří se naučili spolu upřímně komunikovat, jejichž vztahy jsou hlubší než jejich předstíraná vyrovnanost; u nichž se vyvinula jakási příznačná oddanost „společné radosti a smutku“ a „těšení se jeden z druhého a přijímání stavu druhého za vlastní“. … V komunitě existuje „povšechnost“. Je otázkou nejen zahrnutí rozdílných pohlaví, ras a víry. Zahrnuje také celou škálu lidských emocí. Slzy jsou stejně vítané jako smích, strach stejně jako boj. A zahrnuje různé povahy: jestřáby i holubice, chlapáky i teplouše, duchovní i materiální, mluvky i mlčenlivé. Obsahuje všechny lidské rozdílnosti. Každý „mírný“ jedinec je pěstován. ( — s46)

Jak je to možné? Jak mohou být vstřebány takové rozdíly, jak mohou spolu žít tak odlišní lidé? Rozhodující je oddanost – ochota k soužití. Dříve či později (raději dříve) v jistém okamžiku musí členové skupiny – mají-li se stát či zůstat komunitou – nějakým způsobem navázat vztah k sobě navzájem. Výlučnost, velký nepřítel komunity, se zjevuje ve dvou podobách: ve vyloučení ostatních a ve vyloučení sebe sama. Pokud si v duchu řeknete: „No, tahle skupina není pro mne – jsou příliš tohle nebo tamto či tohleto – a tak se prostě potichoučku sbalím a vypadnu,“ je to totéž, jako byste si v manželství řekli: „Na druhé straně plotu vypadá tráva zeleněji, tak se přestěhuji.“ Komunita stejně jako manželství vyžaduje, abychom v ní setrvali, i když se dění poněkud přiostří. Náš individualizmus musí být vyvažován odevzdáním se. Pokud vydržíme, obvykle po chvíli zjistíme, že „ostrá místa se vyhladila“. Jeden přítel správně definoval komunitu jako „skupinu, která se naučila přesáhnout své individuální rozdíly“. Ale toto poznání vyžaduje čas; čas, který můžeme získat jen odevzdáním se. „Předstihnout či přesáhnout“ tu neznamená „zamezit“ nebo „zničit“. Doslova to znamená „překonat“. Dosažení komunity může být srovnáno s vyšplháním na vrchol hory. ( — s47)

Snad nejdůležitějším klíčem k tomuto přesažení je přijetí odlišností. V komunitě jsou lidské rozdílnosti oslavovány jako dary – místo aby byly ignorovány, odmítány, skrývány či měněny.

Manželství je samozřejmě malou, dlouhodobou komunitou dvou lidí. Přesto jsem zjistil i v krátkodobých komunitách o padesáti, ba i šedesáti členech, kde je čas nepřítelem hloubky, že dynamika je stejná. Transformace postojů k sobě navzájem, umožňující mně i mé manželce Lily přesáhnout naše odlišnosti, nám trvala dvacet let. Ale totéž přesažení se běžně objevuje ve skupinách budujících komunitu během osmi hodin. V každém případě je nepřátelství transformováno v přijetí a smíření. A v každém případe má toto co dělat s láskou.

Když pátráme po tom, jak by se daly individuální rozdíly přizpůsobit, prvním mechanizmem, ke kterému se obrátíme (pravděpodobně proto, že je to tak dětinské), bude ten silného individuálního vůdce. Instinktivně si myslíme, že rozdíly, podněcující např. hašteření mezi dětmi za nás vyřeší maminka či tatínek – benevolentní diktátor, nebo aspoň doufáme, že benevolentní. Jenže komunita povzbuzující k individualitě nemůže být totalitní. A tak přistupujeme k o něco méně primitivnímu způsobu rozřešení individuálních rozdílů, který nazýváme demokracií. Volíme a většina určuje, čí volba převládne. Většina vládne. Jenže tenhle proces vylučuje touhu menšiny. Jak přesáhneme rozdíly, abychom zahrnuli i menšinu? Zdá se, že je to hádanka. Jak a kam se dostaneme za demokracií?


ROZHODOVÁNÍ V KOMUNITĚ, KONSENZUS

V pravých komunitách, jichž jsem byl členem, bylo učiněno tisíce rozhodnutí a já si nikdy neuvědomil volbu. Nechci tím naznačit, že bychom měli rozebrat na kousky demokratickou mašinerii a už vůbec ne, že bychom měli tento systém zrušit. Chci ale naznačit, že komunita v přesažení individuálních rozdílů běžně překonává jakoukoliv demokracii. Rozhodnutí bývá v opravdových komunitách dosahováno skrze konsenzus (— s48)

/V demokracii se řešení hledá tak dlouho, až s ním souhlasí aspoň 51% účastníků. Konsenzus znamená, že se řešení hledá tak dlouho, až s ním souhlasí nejen 51% účastníků, nýbrž plných 100%. Někdy se používá pravidlo „konsenzus minus 1“, při němž je řešení, které má pouze jednoho oponenta, při druhém projednávání přijato, pokud se oponentovi ani na druhém projednávání nepodaří přesvědčit nikoho dalšího, aby jeho stanovisko podpořil. pozn. red./

V páru se rozhodování začíná s dvěma názory, komunita šedesáti lidí obvykle začíná s tucty různých názorů. Výsledné konsenzuální vybrané jídlo, skládající se z nesčetných přísad, je však obvykle mnohem více tvůrčí než jídlo připravené ze dvou složek.

Navykli jsme si často považovat skupinové zvyky za poněkud primitivní. Skutečně, já sám jsem psal o tom, jak snadno se skupina může stát zlou. „Psychologie davu“ je vpravdě obecným označením. Ale skupiny jakéhokoliv druhu jsou jen zřídkakdy opravdovými komunitami. Ve skutečnosti je mezi obvyklou skupinou a komunitou nespočet rozdílů: jsou zcela rozdílným fenoménem. A pravá komunita je svou definicí imunní vůči davové psychologii, protože povzbuzuje k individualitě a zahrnuje rozličné úhly pohledu. Stále znovu a znovu se setkávám s komunitou, která udělá jisté rozhodnutí, aby tak ustavila jistou normu, když tu někdo ze členů náhle řekne: „Momentík – myslím, že s něčím takovým se asi nedokážu smířit.“ Davová psychologie se nemůže zjevit za podmínek, kdy jednotlivci mohou svobodně vyjadřovat svůj názor a měnit trendy. Komunita takové podmínky představuje. Protože komunitu tvoří lidé s mnoha různými názory a ona sama umožňuje, aby je svobodně vyjadřovali, jsou její celkové podmínky daleko příznivější, než jaké může mít jednotlivec, pár, nebo běžná skupina. Protože zahrnuje tmu i světlo, posvátné i světské, utrpení i radost, slávu i úpadek, jsou její soudy ucelené. Neexistuje zřejmě nic, co by nezahrnovala. S tolika hledisky se přibližuje skutečnosti víc a víc. Realistická rozhodnutí mají proto často větší záruku v komunitě než v kterémkoliv jiném lidském prostředí. (— s49)


VŠEOBSAŽNOST KOMUNITY

Komunita je a musí být všeobsažná. Velkým nepřítelem komunity je výlučnost. Skupiny, které vyloučili odlišné lidi, protože byli chudí nebo pochybovační nebo rozvedení nebo hříšní nebo jiné rasy či národnosti, nejsou komunitami; jsou to klišé – vlastně obranné bašty proti komunitám. Trvalé komunity musí bez výjimek klopýtat přes stupínky, jimiž se blíží k všeobsažnosti. Ale pro většinu skupin je jednodušší vylučovat než shrnovat. Kluby a korporace jen málo myslí na to, aby byli všeobsažné, pokud jim to nepřikazuje zákon. Na druhé straně opravdové komunity, chtějí-li komunitami zůstat, vždy směřují ke svému rozšíření. Komunity se neptají: „Jak si zodpovíme; že jsme přijali tuhle osobu?“ Místo toho se ptají: „Bude ospravedlnitelné, když tuto osobu nepřijmeme?“ Ve vztahu k jiným seskupením podobné velikosti a účelu jsou komunity vždy relativně všeobsažné. ( — s46)

KOMUNITA MÁ SCHOPNOST ROZJÍMÁNÍ

Mezi důvody, díky nimž je komunita skromná a pokorná a tedy realistická, patří i její schopnost rozjímání. Zkoumá sama sebe. Uvědomuje si sama sebe. Poznává sama sebe. „Poznej sám sebe“ je jistý recept na skromnost. Jak je to řečeno v klasické knize rozjímání ze čtrnáctého století Oblak nevědění: „Pokora sama o sobě není ničím jiným než pravdivým věděním a cítěním lidského já tak, jak je. Člověk, který vidí a cítí sebe sama takového, jaký je, musí být vpravdě pokorný.“

Slovo „rozjímání“ má spoustu vedlejších významů. Většina z nich míří k uvědomění. Zásadním cílem rozjímání je zvyšovat uvědomování si světa mimo sebe sama, světa uvnitř sebe a vztahu mezi nimi. Člověka, který se smíří s relativně omezenými vědomostmi o sobě samém, lze jen stěží označit za schopného rozjímání. Je také otázkou, zda jej lze považovat za psychicky zralého či citově zdravého. Sebezpytování je klíčem k pohledu dovnitř sebe, a ten je klíčem k moudrosti: Platon to vyjadřuje nejtvrději: „Život, který není podroben zkouškám, nemá cenu žít.“

Proces vytváření komunity vyžaduje sebezpytování od samého začátku. A když se její členové zamýšlejí nad sebou, učí se také více a více přemýšlet o skupině. “Jak si vedeme?“ začínají se ptát čím dál častěji. „Jdeme ještě správnou cestou? Je naše skupina ta správná? Ztratil se v nás onen duch?“

Jednou získaný duch komunity není sám o sobě zárukou svého věčného přetrvání. Nedá se zavřít do láhve ani naložit do aspiku. Lze ho znova a znova ztrácet. Žádná komunita nemůže očekávat, že se bude nalézat v permanentně dobrém stavu. Pravá komunita nicméně může – protože je rozjímavým tělesem – rozeznat svůj špatný stav, dostane-li se do něj, a rychle podniknout nezbytná opatření k jeho nápravě. A čím déle komunity existují, tím rychlejší a úspěšnější v tomto procesu jsou. Naopak skupiny, jež se rozjímavosti nikdy nenaučily, se buď (a to nejspíše) komunitami nikdy nestávají, nebo se rychle a navždy rozpadají. (— s50)

KOMUNITA JAKO BEZPEČNÉ MÍSTO

Není náhoda, že jsem se „zapomenutému umění pláče“ znovu naučil v šestatřiceti letech, když jsem byl v pravém komunitním stavu. Nehledě na toto znovunalezení byl můj raný výcvik ve znamení tvrdého individualismu značně efektivní, neboť dodnes na veřejnosti pláču, jen jsem-li na bezpečném místě. Jednou z mých radostí je, že se mi „dar slz“ vrací, kdykoliv se vracím do komunity. Nejsem sám. Jakmile se skupina stane komunitou, je nejčastějším společným vyjádřením jejích členů: „Cítím se tu bezpečně.“

Je to vzácný pocit. Skoro každý z nás se cítil po většinu života jen částečně v bezpečí – pokud se vůbec bezpečně cítil. Jen zřídka, pokud vůbec někdy, jsme se cítili zcela svobodni tak, abychom si mohli dovolit být sami sebou. Zřídkakdy jsme se také v nějaké skupině cítili plně přijímáni a přijatelní. A tak téměř každý z nás do nové skupiny vstupuje připraven bránit se. Tato ostražitost má hluboké kořeny. Dokonce i když se veřejně pokusíme být otevření a zranitelní, v jistých směrech v nás nevědomá ostražitost silně přetrvává. Co víc – je krajně pravděpodobné, že počáteční přiznání zranitelnosti se setká se strachem, nepřátelstvím nebo jen s náznaky nápravy či změny, takže se za svůj ochranní val stáhnou i ti nejodvážnější.

Komunita za běžných okolností nevzniká okamžitě. K tomu, aby skupina neznámých lidí dosáhla bezpečí pravé komunity, je třeba vykonat velký kus práce. Když ale uspějí, je to, jako když se otevřou stavidla. Jakmile se člověk cítí bezpečně natolik, aby se dokázal otevřít, jakmile lidé ve skupině vědí, že budou vyslyšeni a přijati proto, že to jsou oni, vyvalí se na povrch léta zadržované frustrace, bolesti, viny a křivdy. A valí se ven stále rychleji. Zranitelnost se v komunitě nabaluje jako sněhová koule. Když se její členové stanou zranitelní a zjistí, že nabyli na hodnotě a vážnosti, stávají se zranitelnější a zranitelnější. Zdi se řítí. A jak se řítí, jak se zvyšuje láska a vzájemné přijetí, jak se násobí vzájemná intimita, začíná opravdové uzdravování a změna. Staré rány jsou zaceleny, staré averze zapomenuty, staré překážky překonány. Strach je nahrazen nadějí. (— s51)

Lidské bytosti v sobě mají přirozenou touhu po zdraví, celistvosti a svátosti. (Všechna tři slova jsou odvozena od stejného základu.) (Anglicky health, wholeness, holiness pozn. překladatele.) Po většinu času je však toto puzení, tato energie spoutána strachem a neutralizována ostražitostí a odporem. Ale umožníte-li lidské bytosti pobývat na opravdu bezpečném místě, kde není této ostražitosti a odporu více třeba, může posun směrem k ozdravení začít. Jsme-li v bezpečí, máme přirozenou tendenci ozdravovat a měnit sami sebe.

K této pravdě zkušený psychoterapeut obvykle dojde sám. Čerství absolventi vidí svůj úkol v uzdravení pacienta a často se domnívají, že se jim to vede. Postupem času nicméně zjistí, že moc uzdravovat nemají. Zjistí ale také, že je v jejich moci pacientovi naslouchat, akceptovat jej a vytvořit „terapeutický vztah“. Zaměří se tedy ani ne tak na uzdravování, jako na vytvoření vztahu coby bezpečného místa, kde se pacient spíše uzdravuje sám.

A tak se paradoxně skupina lidí začne ozdravovat a přetvářet až tehdy, když se její členové naučí o přeměnu a ozdravení se nepokoušet. Komunita je bezpečným místem právě proto, že se vás nikdo nepokouší ozdravit či přetvořit, dát vás do pořádku nebo změnit. Místo toho vás její členové přijímají takové, jací jste. Máte možnost být sami sebou. A jste-li svobodní, můžete se zbavit své ostražitosti, odložit masku a přestrojení; můžete hledat své psychické a duchovní zdraví; můžete se stát úplně a výsostně sami sebou. (— s52)

KOMUNITA JE SKUPINA, KTERÁ UMÍ BOJOVAT S TAKTEM

Na první pohled se to může zdát paradoxní, že by komunita, která je bezpečným místem a laboratoří odzbrojení, měla být také místem konfliktu. Možná napomůže tento příběh. Mistr učení Sufi se jednoho dne procházel se svými žáky po ulicích. Když přišli na městské náměstí, zuřil tam boj mezi vládními jednotkami a povstaleckými silami. Žáci byli zděšeni krveprolitím a úpěnlivě Mistra prosili: „Rychle, Mistře, které straně máme pomoci?“
„Oběma,“ odpověděl Mistr.
Studenti byli zmateni. „Oběma?“ dožadovali se. „Proč bychom měli pomáhat všem?“
„Měli bychom pomoci úřadům naučit se naslouchat tužbám lidu,“ odpověděl Mistr, “a měli bychom pomoci povstalcům naučit se, jak odmítnout úřady a nepoužít přitom násilí.“

V pravé komunitě žádné strany neexistují. Nebývá to vždy snadné, ale v okamžiku, kdy dosáhnou stavu komunity, naučili se její členové vzdát se klišé a frakcí. Naučili se, jak si navzájem naslouchat a jak se vzájemně neodmítat. Občas je v komunitě konsenzu dosaženo s ohromující rychlostí. Jindy se však k němu dojde až po dlouhém lopocení. To, že je komunita bezpečným místem, neznamená, že je místem bez konfliktů. Je však místem, kde může být konflikt vyřešen bez fyzického nebo emocionálního krveprolití a s moudrostí stejně jako s odpuštěním. Komunita je skupina, která umí bojovat s taktem.

Že tomu tak je, není jen náhoda. Neboť komunita je amfiteátrem, kde gladiátoři odložili zbraně a brnění, kde si osvojili umění naslouchat a rozumět, kde respektují dary těch druhých a akceptují jejich omezení, kde oslavují jejich odlišnosti a ovazují jejich rány, kde se zavázali k boji bok po boku, a nikoliv proti sobě. Je to nejneobvyklejší bitevní pole. To je ale také příčinou, proč je komunita tak neobvykle efektivním zázemím pro řešení konfliktů. (— s54)

KOMUNITA JAKO LABORATOŘ PRO TESTOVÁNÍ
NOVÝCH ZPŮSOBŮ CHOVÁNÍ

Zmírající skupina náhle obživne (a je komunitou), jakmile se na druhé a na sebe její členové začnou dívat „mírnýma očima“, skrze čočky respektu. V naší kultuře tvrdého individualismu může vypadat podivně, že tato transformace se zjevuje přesně tehdy, když začíná naše „zhroucení“. Dokud se na druhé díváme jen skrze masku, kterou jsme si vytvořili, díváme se kriticky. Když ale maska spadne a my spatříme utrpení, odvahu a zlomení a někde hlouběji důstojnost, začneme se doopravdy vzájemně respektovat jako přátelské lidské bytosti.

Zranitelnost je dvousměrnou silnicí. Komunita vyžaduje schopnost odhalit přátelským stvořením své rány a slabosti. Vyžaduje také schopnost být ránami ostatních zasažen, být ránami ostatních zraněn. To je myšleno slovy „mírnýma očima“ – nedívat se přes bariéry. V našich ranách je bolest. Důležitější ale je láska, která kolem nás vyvstává, když se – obousměrně – dělíme o svá poranění. Jistě, nelze neuvést, že takové sdílení s sebou nese v naší kultuře riziko – riziko zničení normy předstírané nezranitelnosti. Pro většinu z nás je to nová – a zřetelně potencionálně nebezpečná – forma chování.

Zdálo by se, že komunitu lze označit za „laboratoř“. To slovo navozuje obraz místnosti naplněné nástroji, nikoliv jemností. Laboratoř může nicméně být definována jako místo, kde se dá bezpečně experimentovat. Potřebujeme takové místo, protože když experimentujeme, snažíme se ověřovat – testovat – nové způsoby vedoucí k nějakému cíli. Tak je tomu i v komunitě: je to bezpečné místo pro experimenty s novými formami chování. Když se takové bezpečné místo nabízí, začne přirozeně většina lidí s láskou a důvěrou experimentovat hlouběji než kdy předtím. Opouští obvyklé obranné a výhružné postoje, bariéry nedůvěry, strachu a předsudků. Experimentují s odzbrojením sebe sama. Experimentují s mírem – mírem uvnitř sebe a uvnitř komunity. A zjišťují, že experiment funguje.

Experiment slouží k tomu, aby poskytl novou zkušenost, z níž můžeme extrahovat novou moudrost. A tak při experimentování s osobním odzbrojením sebe sama pomocí zkušenosti objevují členové opravdové komunity pravidla utváření míru a osvojují si jeho přednosti. Je to tak mocný osobní zážitek, že se může stát hnacím momentem mírového úsilí ve světovém měřítku. (— s53)

KOMUNITA JE SKUPINA SAMÝCH VŮDCŮ, „PROUD VŮDCOVSTVÍ“

Jsem-li navržen na vůdce a zjistím, že se skupina stala komunitou, má formální práce skončila. Mohu se stáhnout, odpočívat a být jedním z mnoha, protože jednou ze základních charakteristik komunity je naprostá decentralizace autority. Uvědomte si, že je antitotalitářská. Její rozhodnutí je dosahováno konsenzem. O komunitách se občas mluví jako o skupinách bez vůdce. Přesnější je popisovat je jako skupiny ze samých vůdců. Protože jde o bezpečné místo, cítí se nedobrovolní vůdci v komunitě svobodní – mnohdy poprvé v životě – vedení nevykonávat. A ti, kteří jsou obvykle plaší a rezervovaní, se cítí jako svobodní natolik, že se projeví jejich skrytý dar vést. Výsledkem je komunita, ideální instituce k učinění rozhodnutí.

Jednou z nejkrásnějších charakteristik komunity je to, čemu jsem začal říkat „proud vůdcovství“. Jestliže se členové cítili svobodní tak, že mohli vyjádřit sebe sama, byly jejich individuální dary nabídnuty přesně v pravý okamžik rozhodovacího procesu. Jeden z členů tedy navrhl první část řešení A. Když komunita uznala moudrost onoho daru – všichni to učinili okamžitě, téměř magicky – mohl postoupit s řešením dál druhý člen tím, že navrhl druhou část řešení B. A tak to proudilo kolem místnosti. Proud vůdcovství je v komunitě pravidlem. Jde o fenomén, který má hluboké důsledky pro kohokoliv, kdo by se snažil zlepšit organizované přijmutí rozhodnutí – v obchodě, ve vládě, či kdekoliv jinde. Není to ale nijak rychlý trik. Nejdříve musí být vybudována komunita. Alespoň na čas musí být pominuty tradiční hierarchické vzory. Je třeba se zříci některých druhů kontroly. Teprve tehdy není vedoucím jednotlivec, ale duch komunity. (— s55)


DUCH KOMUNITY

Duch pravé komunity je duchem míru. Lidé se na začátku, v prvních fázích tvoření komunity, často ptají: „jak poznáme, že už jsme komunitou?“ Je to zbytečná otázka. Když se skupina stane komunitou, dojde ke dramatické změně ducha. A nový duch je téměř hmatatelný. Nelze jej přehlédnout. Ten, kdo to zažil, se už nikdy nezeptá: „Jak poznáme, že jsme komunitou?“

Nikdo se také nebude ptát, zda ve skupině, která se stává komunitou, převládá duch míru. Na skupinu se snese zcela nové ticho. Lidé mluví jakoby tišeji; a přesto se zdá, že jejich hlasy, nesoucí se místností, jaksi lépe zní. Je to období ticha, nejde ale o nepříjemné ticho. To ticho je vítané. Je vnímáno jako poklid. Nic už není horečné. Chaos je pryč. Je to, jako když hluk nahradíte hudbou. Lidé naslouchají a slyší. Je to upokojující.

Ale duch je choulostivý. Nedá se definovat ani ovládnout způsobem, jakým ovládáme materiální věci. A tak se skupina v komunitě necítí vždy zcela pokojná v obvyklém smyslu toho slova. Její členové spolu budou čas od času bojovat, a to tvrdě. Boj může být vzrušený a nevázaný, s malým – pokud vůbec nějakým – prostorem pro utišení. Jde ale o produktivní a nikoliv destruktivní boj. Vždy směřuje ke konsenzu, protože je to vždy boj plný lásky. Zakládá se na lásce. Duch komunity je nevyhnutelně duchem míru a lásky.

KOMUNITU LZE VYTVOŘIT

1. Proces, kterým se skupina lidí stává komunitou, je procesem zákonitým. Kdykoliv skupina funguje ve shodě s jistými zcela jasnými zákony či pravidly, stává se pravou komunitou.

2. Slova „komunikovat“ a „komunita“, i když jde o sloveso a podstatné jméno, pocházejí z téhož kořene. Principy dobré komunikace jsou základními principy budování komunity. A protože lidé sami od sebe nevědí, jak komunikovat, protože se nenaučili, jak spolu mluvit, neznají zákony či pravidla pravé komunity.

3. Za jistých okolností mohou lidé nevědomě přistoupit na pravidla komunikace či komunity. Je-li proces nevědomý, lidé se nenaučí jeho pravidla, a proto okamžitě zapomínají, jak je užívat.

4. Pravidla komunikace a budování komunity mohou být jednoduše vyučována a lze se jim relativně snadno naučit. Toto vědomé učení lidem umožňuje si pravidla zapamatovat a později je užívat.

5. Učení může být pasivní nebo aktivní. Aktivní učení je obtížnější, ale mnohem efektivnější. Stejně jako ostatním záležitostem také pravidlům komunikace a komunit se lze nejlépe naučit z vlastní zkušenosti.

6. Drtivá většina lidí je schopna se pravidlům komunikace a budování komunit naučit a jsou ochotni se jimi řídit. Jinými slovy, když vědí, co dělají, může se téměř každá skupina lidí zformovat v pravou komunitu.

Výše uvedené závěry jsem schopen určit, protože jsem vedl nespočet seminářů pro vybudování komunity. Téměř všechny z nich prošli obtížnými okamžiky. Nakonec však (od určité doby) všechny dopadli úspěšně; každá skupina se vždy úspěšně stala komunitou.

Ale pozor: Je obvyklé – a pohodlné – říkat: „Nikdy jsem nezažil/a komunitu.“ Dokud je komunita náhodným happeningem, mohou být takové námitky vcelku oprávněné. Ale se znalostí těchto pravidel – jakkoliv jsou obtížná – už nemůže být touha po komunitě omluvitelná bez toho, abyste pro to něco udělali.

VYTVÁŘENÍ KOMUNIT
2) VÝVOJ KOMUNITY

Výtah z knihy „V jiném rytmu“ od M. Scotta Pecka


PRVNÍ FÁZE – PSEUDOKOMUNITA

První reakcí skupiny, snažící se zformovat komunitu, jsou nejčastěji pokusy komunitu předstírat. Členové skupiny se pokoušejí být okamžitou komunitou tak, že jsou k sobě přehnaně příjemní a snaží se vyvarovat se sporů. Tento pokus – toto předstírání komunity – nazývám „pseudokomunitou“. Nikdy to nefunguje.

V pseudokomunitě se skupina pokouší dosáhnout komunity laciným způsobem – předstíráním. Není to zlovolné, vědomé předstírání; nejde o promyšlené lži. Spíše jde o nevědomý, laskavý proces, při němž se lidé, kteří touží být milováni, o to pokouší tak, že říkají dobrotivé lži a zamlčují jistou část pravdy o sobě samých a svých pocitech, aby zabránili konfliktům. Jde ale jen o předstírání. Jde o lákavou, ale neprůjezdnou zkratku vedoucí nikam.

Zásadní hnací silou pseudokomunity je vyhýbání se konfliktům. Absence konfliktů ve skupině sama o sobě nic neznamená. Pravé komunity mohou zažívat příjemná a někdy i dlouhá bezkonfliktní období. Je to ale proto, že se naučili s konflikty spíše zacházet než se jim vyhýbat: Pseudokomunita se konfliktům vyhýbá; komunita je řeší.

Co je pro pseudokomunitu určující, je minimalizace či nedostatek poznání nebo i ignorování individuálních rozdílů. Milí lidé jsou zvyklí chovat se dobře, takže se chovají slušně, aniž by si to vlastně uvědomovali. Vypadá to tak, jako by každý používal tutéž příručku etikety. Pravidla této knihy jsou: Nedělejte ani neříkejte nic, co by mohlo někoho urazit; pokud někdo jiný řekne něco, co vás urazí, otráví nebo podráždí, dělejte, jako by se nic nestalo, a předstírejte, že se ani v nejmenším nezlobíte; a pokud se objeví jakékoliv známky sporu, začněte plynule a rychle, jak je to jen možné, mluvit o něčem jiném. Tato pravidla zná každá dobrá hostitelka. Není těžké si představit, jak tato pravidla působí v hladce fungující skupině. Ničí však také individualitu, důvěrnost a upřímnost, a čím déle vydrží, tím více se otupují.

Základní přetvářkou pseudokomunity je odmítání individuálních rozdílů. Její členové předstírají – nebo se tak chovají – že mají stejnou víru v Ježíše Krista, že stejně rozumí Rusům, dokonce že prožili stejný život. Jednou z charakteristik pseudokomunity je, že její členové mají sklon mluvit obecně. „Rozvod je hrozná zkušenost,“ říkají. Nebo: „Člověk by měl věřit svým instinktům.“ Nebo: „Měli bychom pochopit, že rodiče pro nás udělali to nejlepší, co mohli.“ Nebo: „Když jednou najdeš Boha, nemusíš už nikdy mít strach.“ Nebo: „Ježíš nás zbavil našich hříchů.“

Další charakteristikou pseudokomunity je, že její členové ostatním tyto bezobsažné věty tolerují. V duchu si však myslí: „Našel jsem Boha před dvaceti lety, a přesto mám pořád strach, ale proč by to měla vědět skupina?“ Aby se vyvarovali konfliktu, nechávají si své pocity pro sebe; dokonce souhlasně přikyvují, jako by mluvčí měl jakousi univerzální pravdu.

Chcete-li pseudokomunitu zadusit v zárodku, stačí k tomu často jen odhalit mělkost či zevšeobecňování. Když Mary řekne: „Rozvod je hrozná věc,“ měl bych říci: „Mary, ty to zobecňuješ. Doufám, že se neurazíš, když tvého příkladu použiji ve skupině, ale jednou z věcí, které se musí lidé naučit, aby byli schopni správně komunikovat, je mluvit osobně – používat slova „já“ a „můj, moje“. Zajímalo by mne, jestli bys mohla říci: „Když jsem se rozváděla, bylo to hrozné.“
„Dobře,“ souhlasí Mary. „Když jsem se rozváděla, bylo to hrozné.“
„Jsem ráda, že to říkáš takhle,“ mohla by říci Tereza, „protože můj rozvod byl tou nejlepší věcí, jaká se mi za posledních dvacet let stala.“

Jakmile je odkrytí individuálních rozdílů nejen dovoleno, nýbrž je přímo takovým způsobem podporováno, skupina se téměř okamžitě přesouvá do druhé etapy utváření komunity: chaosu.

DRUHÁ FÁZE – CHAOS

Chaos se vždy soustřeďuje kolem dobře míněných, ale scestných pokusů o ozdravění a změnu. Lidé se vesměs změnám vzpírají. A tak se léčitelé a konvertoři snaží léčit či konvertovat více a více, dokud se jejich oběti nevzepřou a nezačnou zkoušet léčit léčitele a konvertovat konvertory. Opravdový chaos.

Chaos není jen stav, je to i zásadní etapa procesu, během nějž se vyvíjí komunita. V důsledku toho – na rozdíl od pseudokomunity – prostě nezmizí, jakmile si jej skupina uvědomí.

Když v období chaosu poznamenám: „No, moc se jako komunita nechováme, co?“, někdo odpoví: „To tedy ne; a je to kvůli tomuhle.“
„Ne, je to kvůli tamtomu,“ řekne někdo jiný. A zase jsou ztraceni.

V etapě chaosu jsou individuální odlišnosti – na rozdíl od pseudokomunity – vystaveny navenek. A teď, místo aby je skrývala či ignorovala, se je skupina snaží vyhladit. V pozadí pokusů o ozdravění či změnu totiž není ani tak touha po lásce jako spíše touha po tom, aby byl každý normální – a touha zvítězit, neboť jednotliví členové bojují o to, čí norma převládne.

Etapa chaosu je časem bojů a potyček. Ale v tom není jeho podstata. Plně vyvinuté komunity často budou muset bojovat; jen se musí naučit činit tak co nejefektivněji. Boj v době chaosu je chaotický. Už není jen hlučný; je netvůrčí, nekonstruktivní. Spory, které se čas od času objeví v pravé komunitě, jsou láskyplné a obvykle pozoruhodně tiché – ba mírumilovné – protože jednotliví členové se poctivě snaží navzájem si naslouchat. Přesto se i v plně vyvinuté komunitě může diskuse stát vášnivou. I tak je ale veselá a člověk cítí nad konsenzem, který bude dosažen, upřímné vzrušení. Ne tak v chaosu. Chaos je stejně jako pseudokomunita přinejmenším nudný, protože se členové bez ustání sváří s malým nebo žádným efektem. Není v tom milosrdnost ani rytmus. Opravdu převažujícím pocitem pozorovatele, sledujícího skupinu ve stavu chaosu, by bylo zoufalství. Boj nikam nevede, ničeho se nedosáhne. Není to žádná zábava.

I když je chaos nepříjemný, členové skupiny v této etapě společně napadají nejen sebe, ale i svého vůdce. „Nelopotili bychom se takhle, kdybychom měli efektivní vedení,“ budou říkat. „Zasloužili bychom si více usměrňování, než jaké nám poskytuješ, Scotty.“ V jistém smyslu mají pravdu; jejich chaos je přirozenou odpovědí na relativní nedostatek usměrňování. Chaos může být snadno obelstěn dostatečně autoritativním vůdcem – diktátorem – který by jim označil úkoly a cíle. Jediným problémem je, že skupina vedená autoritativním vůdcem není a nikdy nemůže být komunitou. Komunita a totalitářství jsou neslučitelné.

Jeden nebo několik členů skupiny se v této etapě chaosu pokusí v reakci na přetrvávající nedostatek vedení určeného vůdce nahradit. Ona nebo on (obvykle on) řekne: „Podívej, to nikam nevede. Proč nejdeme po kruhu proti směru hodinových ručiček a každý nebo každá z nás o sobě něco neřekne?“ Nebo: „Proč nevytvoříme podvýbor, který by vypracoval definici komunity. Pak zjistíme, kam vlastně míříme.“

Problémem při výskytu takového „sekundárního vůdce“ není jeho existence, ale navrhovaná řešení. To, co hlásají, je tak či onak „útěk k organizaci“. Je pravda, že organizovanost je reakcí na chaos. To je totiž prvotní příčina vzniku organizace: minimalizovat chaos. Problémem nicméně je, že komunita a organizace jsou neslučitelné. Dokud je cílem budování komunity, organizace je jako pokus vyřešit chaos nefunkční.


TŘETÍ FÁZE – PRÁZDNOTA
a) odložení bariér

„Z chaosu vedou jen dvě cesty,“ vysvětlím skupině poté, co strávila spoustu času hádáním se, které nikam nevedlo. „Jedna cesta vede k organizaci – ale organizace není nikdy komunitou. Zbývá jediná cesta, cesta do prázdnoty a skrze prázdnotu.“

Často se stává, že mne skupina ignoruje a pokračuje v hádání, jako by ji to vůbec nezajímalo. Přitom lidé hned jak jsem se zmínil o „prázdnotě“ tuší, co přijde, ale s jejím přijetím vůbec nepospíchají.

Prázdnota je těžký úděl. Je to také nejkritičtější etapa budování komunity. Je to most mezi chaosem a komunitou.
Když se mne členové komunity zeptají, co jsem tou prázdnotou myslel, řeknu jim prostě, že se potřebují zbavit bariér komunikace – že je ze sebe potřebují vyprázdnit. A já jim můžu na příkladu jejich chování ukázat určité věci (pocity, domýšlivost, ideje a touhy), které tak naplnily jejich mozky, že je učinily neprostupnými jako kulečníková koule. Zbavit se těchto bariér je úkon, jenž je klíčem k přechodu od „tvrdého“ k „mírnému“ individualismu. Nejobvyklejší (a nejvzájemnější) bariéry komunikace, jichž se lidé musí zbavit dříve, než vstoupí do pravé komunity, jsou:

Očekávání a předpojatost.
Budování komunity je dobrodružství, pochod do neznáma. Lidé jsou obvykle z prázdnoty neznáma zděšení. Následkem toho si zaplní mysl obecně falešnými očekáváními, jaký ten zážitek bude. Ve skutečnosti my lidé jen zřídka vstupujeme do jakékoliv nové situace bez předpojatosti. Pak se snažíme přizpůsobovat zážitek našemu očekávání. Někdy je to užitečné chování, ale obvykle (a vždy ve vztahu k budování komunity) je to zničující. Dokud nepřestaneme očekávat a pokoušet se zařazovat ostatní lidi a naše vztahy s nimi podle předpojatých modelů, nemůžeme doopravdy slyšet, poslouchat nebo zažívat. „Život je to, co se stane, když máš v plánu něco jiného,“ řekl někdo moudrý. Ale navzdory této moudrosti pro nás není snadné vstupovat do nových situací s otevřenou (a prázdnou) myslí.

Předsudky.
Předsudky, které jsou pravděpodobně častěji nevědomé než vědomé, se objevují ve dvou formách. Zaprvé posuzujeme lidi, aniž bychom o nich cokoliv věděli – jako když si pro sebe při setkání s cizincem řeknete: „Je zženštilý. Vsadil bych se, že je to hnusnej chlap.“ Ještě častěji posuzujeme lidi na základě velmi krátkého, omezeného zážitku. Na všech seminářích se mi přihodilo, že jsem si unáhleně o někom pomyslel, že je opravdový „blb“, a později jsem zjistil, že ona osoba oplývá neobvyklou hojností darů.

Ideologie, teologie a řešení.
Se svými spřátelenými lidskými bytostmi se zřejmě ke komunitě nepřiblížíme, pokud budeme myslet a